From Justin To Beliebers *JUSTIN BIEBER*

30. září 2017 v 23:52 | Briana Mercury

Myslíte, že jsem se změnil, ale pravda je jiná.

Nezměnil jsem se, jen jsem dospěl. Vyrostl. Nemůžu být stále ten kluk, co zpívá před divadlem, aby jeho rodina měla na jídlo.

Zvenku jsem se změnil, ale jen vzhledově. Uvnitř jsem stále stejný. Pořád jsem ten skromný kluk, co před pár lety hrál na schodech.

I když teď vyprodávám stadióny, zůstávám skromný. To se nikdy nezmění. Pořád budu ten Justin, co miluje svoje beliebers a udělá pro ně cokoliv.

Možná jste si všimli, že už se nevěnuji fanouškům tak, jako dřív, ale nejde to. Někteří se ke mně chovají čím dál hůř a ubližují mi. Oni jsou ted důvod, proč, když usínám, tak brečím.

Moji beliebers se dělí na dvě skupiny. První je ta, že si neváží toho, že se mnou jsou, můžou se vyfotit, obejmout mě. Cokoliv. Oni mi radši zablokují cestu, abych se nemohl jít najíst.

Druhá skupina je ta, co mě v životě neviděla, ale mají mě rádi a respektují mě. Oni jsou důvod, proč se snažím mít dobrou náladu. Oni mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Oni jsou ti praví beliebers. Oni jsou ti, které miluji a nikdy je nechci ztratit.


Vždycky jste tu pro mě byli. I v těch nejhorších chvílích. Když mi umřela Avalanna, když jsem zkolaboval uprostřed koncertu. I když jsem zkoušel drogy. Vždycky jste stáli při mně a já budu stát při vás.

Kdybych mohl, tak bych s každým z vás strávil aspoň jedno odpoledne. Jenomže to nejde. Ale i tak se snažím všem beliebers plnit sny.

Pamatujete si, kolikrát jsem překvapil beliebers doma nebo i někde jinde? Nemusel jsem to dělat. Já to chtěl dělat. Chtěl jsem plnit sny ostatním, když se splnily i ty mé.

Nezáleží, kdy se ten sen splní, hlavní je, že se splní. Vždy se řiďte svým srdcem. Já to tak dělal a teď jsem na vrcholu.

Díky vám teď jsem, kde jsem. Bez vás bych byl nic. Nikdy by nevznikla naše velká rodina, ve které se všichni navzájem podporujeme. Miluju vás.

Never Say Never and Believe.

Váš Justin.
 

Microphone *ADOMMY* 18+

28. září 2017 v 12:19 | Briana Mercury

"Já se jdu převléct a zbytek kapely vás tu zatím zabaví. Mám úplně mokrý tričko..." odkryl jsem si kousek břicha a pak odešel. Rád provokuju fanoušky. Oni jsou ze mě pak celí...rozpálení. A to mám rád. Miluju ty jejich pohledy, kterými mě přímo hltají.

Mikrofon jsem položil ve své šatně na stůl, kde si dělám make-up a jdu ke stojanům s oblečením, abych si mohl vybrat triko. Vyberu si jedno černobílé, co má na sobě pruhy jako zebra a obléknu si ho. Otočím se a leknu se Tommyho, který stojí za mnou, nebo spíš přede mnou.

"Tommy, co tady děláš?" okřiknu ho.

"Přišel jsem za tebou." přijde ke, mě, dá mi ruce na boky a políbí mě. Je o pár centimetrů nižší než já a tak si vždycky musí stoupnout na špičky, když mi chce dát pusu. To je u něho strašně roztomilé. A navíc vypadá jako koťátko. Roztomilé koťátko.

Polibky mu opětuju a přitáhnu si ho blíž. On si dá své ruce kolem mého krku a já mám své ruce v jeho krásných, blonďatých vlasech.

"Miluju tě, Tommy Joe." zašeptám mezi polibky. Naše polibky jsou čím dál vášnivější a já se přesunu k Tommyho krku, kde mu začnu vytvářet znaménka lásky. Věděl jsem, že se mu to líbilo, protože zaklonil hlavu a začal u toho vrnět jako kočka.

"Mhh Adame..." řekl mezi vzdychy.

"Ano?" políbil jsem ho a svlékl mu bundu.

"Taky tě miluju." řekl a vsunul své ruce pod moje tričko.

Znovu jsme se začali líbat, ale s větší vášní. Cítil jsem, že mi moje kalhoty začínají být těsné a nalepil jsem se ještě víc na Tommyho. Byl na tom podobně a já začal otírat svým rozkrokem o ten jeho. Začali jsme si vzdychat do polibků a já Tommymu začal zvedat tričko a při tom jsem mu hladil jeho vypracované svaly. Nakonec jsem mu ho sundal a svoje tričko jsem taky sundal. Začal jsem se věnovat jeho levé bradavce. Různě jsem ji okusoval, cucal a sál. Potom jsem to udělal i s druhou bradavkou.

Dělal jsem Tommymu jazykem mokrou cestičku až k pásku od kalhot. Rozepnul jsem mu pásek a sundal kalhoty. Znovu jsem začal jazykem putovat po jeho břiše a zasypával jsem ho tam polibky.

Najednou jsem Tommymu zajel prstama pod boxerky a stáhnul mu je. Zatím jsem po jeho penisu jen jezdil rukou, ale za chvilku jsem přidal i pusu s jazykem. Když jsem cítil, že už bude, přestal jsem. Tohle jsem udělal několikrát.

Tommy mi chtěl rozepnout pásek u kalhot, ale moc mu to nešlo, tak jsem si ho rozepl sám. Boty jsem si vyzul a svlékl jsem si kalhoty i s boxerkama.

"Opři se rukama o ten stůl a vystrč na mě tu svojí krásnou prdelku." poručil jsem Tommymu a on to udělal.
Políbil jsem ho a potom jsem naslinil dva svoje prsty a strčil jsem mu tam nejprve jeden a když byl dostatečně roztažený, tak i druhý. Nakonec jsem prsty vyndal a svůj penis jsem přiložil na jeho vchod.

"Notak, Adame, dělej." řekl Tommy a koukal se mi do očí.

Když to čekal nejmíň, vrazil jsem ho do něho a zavzdychal jsem.

"Oh, kurva, Tommy, to mi chybělo." řekl jsem mu mezi vzdychy. Začal jsem více narážet do jeho prostaty a on se pode mnou kroutil a vzdychal.

"Ještě chvíli a udělám se." řekl a začal vzdychat ještě víc. "Už taky budu..." řekl jsem.

Začal jsem mu ho Tommymu honit a víc jsem přirážel, aby jsme se udělali rychleji.

"Tommy, už jsem!" zařval jsem, když jsem se udělal, ale nepřestal jsem se v něm pohybovat, aby se udělal. "Už... Už taky Adame!" zakřičel a vystříkal se na stůl.

Chvíli jsme oddychovali a potom jsme se začali oblékat. Tommy byl v tom oblékání pomalejší než já, tak jsem mu podal jeho tričko, aby ho nemusel hledat.

"Mám to utřít?" zeptal se Tommy a rukou ukázal na jeho sperma, které bylo pořád na stole.

"Nemusíš, já to pak utřu." řeknu, popadnu mikrofon a jdu pomalu na pódium. Tommy mě rychle dožene a když tam přijdeme, všichni řvou adommy.

"Co je, lidi?" zeptám se a přijde k nám Ashley.

"Všichni vás slyšeli. Asi jsi nevypl mikrofon Adame." řekne se smíchem. Nechápu, co je na tom vtipného.

"No do prdele." řekneme s Tommym najednou.

Chytnu Tommyho za boky a políbím ho. "Adommy!" zařvu a dám Tommymu ruku kolem ramen.

Temné dny minulosti

26. září 2017 v 17:29 | Briana Mercury
Pár takových dnu máme všichni, ale je jen na nás, jestli se rozhodneme s tím něco dělat nebo to nechat tak.


Viník těhle dnů může být kdokoli nebo cokoli: rodiče, kamarádi, partner, špatná známka...

U mně byli viníci vždycky rodiče. Když jsem chtěla dělat něco, co by mě bavilo, nemohla jsem. A když jsem nechtěla dělat to, co řekli oni, musela jsem, protože by mi byli schopni něco udělat. Dřív jsem se jim podřizovala, ale nakonec jsem jim řekla ne. Nechci si od nich nechat kálet na hlavu a chci dělat to, co mě baví. Nechci zemřít s tím, že jsem celý život dělala to, co mě nebaví.

Možná rodiče zklamu tím, že nebudu jejich dokonalá holčička, co poslechne na slovo, ale to mě nebaví. Chci mít taky nějakou volnost a ne pořád poslouchat jako pes. Vždycky jsem byla trochu jiná než ostatní. Ostatní byli rádi, když s nimi šli rodiče, ale já chtěla jít sama. Věděla jsem už v té době, že to bude pro mně nejlepší.

Rodiče si vždy mysleli, že dělají pro mě jen to nejlepší, ale opak byl pravdou. Bylo to to nejhorší co mi mohli udělat. Oni moc dobře věděli, že mám nějaké své sny a snažili se mi je zničit. Párkrát se jim to podařilo, ale já jsem se nakonec rozhodla, že jim nebudu říkat radši nic a že se to pokusím dokázat sama bez toho, aniž by mi to někdo mohl zničit.

Když vám někdo bude říkat, že to nedáte, otočte se k nim zády a zkuste to dát. Je možné, že to nedáte, ale aspon jste se o to pokusili. A hlavně si nikdy od nikoho nenechte zničit své sny a dělejte co vás baví.
 


Motivace

24. září 2017 v 0:38 | Briana Mercury
Co může být motivace? Pro někoho to může být čokoláda, pro někoho hudba, pro někoho to, že se stane lepším člověkem a pro někoho je motivací opětovné setkání se svým otcem. Přesně tohle byla motivace pro Nanda Parrada.

Nando Parrado, jeden z šestnácti přeživších havárie v Andách.

12. října 1972 vzlétlo letadlo s ragbyovým týmem z Montevidea. Cíl cesty měli v Santiagu, ale ten den nemohli přeletět Andy, kvůli špatnému počasí, tak přistáli v Mendoze, kde počkali do dalšího dne a opět vzlétli.

Museli letět podél hor, protože nebylo dobré počasí a v Mendoze už také zůstat nemohli, protože Uruguayjské vládní letadla mohou být na území Argentiny maximálně dvacetčtyři hodin. Během letu si někteří přehazovali míč, někteří hráli karty a někteří se spolu bavili. Je důležité zmínít, že Nando měl v letadle také Matku a sestru Susanu, které se bavili o tom, co jim hory připomínají.

Piloti oznámili, že se pasažéři mají připoutat, protože budou přistávat. Pár lidí v letadle si všimlo, že letí moc nízko a upozornili na to ostatní. Někteří se začali modlit. Když si piloti všimli, že letí moc nízko, pokusili se letadlo zvednou, ale to se jim bohužel nepovedlo, tak Farchild vrazil do skály. Nejdříve se mu ulomil zadek a vypadli při tom někteří pasažéři i se stevardem a poté se ulomily i obě křídla. Letadlo se řítilo ze svahu dolů a najednou se zastavilo. Všechna sedadla se tou silou vymrštila dopředu.

Organizace se ihned chopil kapitán týmu Marcelo Pérez. Nařídil Gustavu Zerbinovi a Robertu Canessovi, aby se postarali o raněné, protože studovali medicínu. Zbytek nezraněných poslouchal Marcelovy příkazy a začali dělat v trupu letadla místo. Odstranili sedačky a vynesli některé mrtvé mezi kterými byla i Nandova matka. Jeho sestra byla těžce zraněná a pravděpodobně měla i nějaká vnitřní zranění. Nando byl v bezvědomí.

Fotka vyfocená jen chvíli před havárií.

Druhý den začali všichni přeživší spekulovat o tom, kdy je najdou a jestli je vůbec najdou. Marcelo se snažil, aby mezi nimi nebyla zbytečná panika a uklidnoval je. Roberto dostal nápad, že by mohli z povlaků na sedačky vyrobit přikrývky a poručil ostatním, aby je ze všech sedadel sundali. Také našli nějaké jídlo, ale moc toho nebylo. Jen pár tabulek čokolády a pár lahví vína. Všem bylo jasné, že pokud je brzy nenajdou, tak zemřou.

Třetí den se Nando probral a začal se ihnet starat o Susy. Když jeho sestra za pár dní zemřela, řekl, že vyleze z těch hor za svým otcem. Carlitos se ho zeptal, jak to chce udělat, když nemají jídlo a on odpověděl, že si odřeže maso z pilotů. Další den večer se všichni schromáždili v trupu letadla a Roberto řekl všem o tom, co řekl Nando. Někteří byli pořád proti, ale druhý den začali jíst všichni.

29. října všechny v trupu zavalila lavina a zemřeli další lidé. I Marcelo Pérez. Vedení se ujal Nando Parrado s Robertem Canessou.

Za těch pár týdnů, co byli uvězněni v trupu letadla se uspořádalo několik výprav, ale ani jedna nebyla úspěšná. Měli naplánovanou další, ve které měli Nando, Roberto a Antonio Vizitín přejít Andy, ale Roberto říkal, že je ještě brzy. Nakonec se Nandovi podařilo Roberta přesvědčit a vyšli. Po pár kilometrech poslali Antonia zpět k Farchildu a dál pokračovali sami dva. Za deset dní ušli sedmdesát kilometrů než se dostali do Los Matienes, kde Nando všem řekl, že se v trupu letadla nachází dalších čtrnáct lidí. Nando nastoupil do jednoho ze dvou vrtulníků se záchranáři a letěli hledat Farchild. Ty lidi, co měli horší zdravotní stav, odvezli hned a ostatní tam museli spolu se záchranáři přečkat ještě jednu noc.

Po tom, co se o tom dozvěděli rodiče přeživších a další lidé, se tomu začalo říkat Zázrak v Andách.

I feel fantastic

17. dubna 2017 v 13:49 | Briana Mercury |  Creepypasta

Toto je tzv. Tara the Android. Její tvůrce je John Bergeron. Žádný oficiální příběh k tomuto není, ale říká se, že byla vytvořena, aby zpívala. Johnův plán pravděpodobně selhal, protože se tomu jejímu zpěvu nedá říkat zpěv. Já bych to nazvala nějakým nadpozemským skřekem. Existují dvě teorie o tomto a tady jsou:

První z nich je o tom, že Tara byla původně zpívací robot, ale jak jejich plán selhal, zavraždila svého tvůrce a ted' je na svobodě a bloudí někde po světě. To se mi zdá jako nesmysl, protože by si toho snad někdo musel všimnout ne? Snad nikdo, kdo by si všiml, že to je robot, by ho dále nenechal pobíhat po světě. A navíc je nemožné, aby robot, který dokáže hýbat jen ústy, hlavou a rukama někoho zabil. I kdyby mohl chodil, tak nedokáže vivinout takovou sílu, aby to zabilo člověka.

Druhou teorií je ta, že když jim selhal plán, John se stal sériovým vrahem. Prý Taru oblékal do oblečení svých oětí a v tom oblečení je pak fotil a natáčel. Ke konci videa je i záběr na nějakou zahradu nabo les, kde prý zakopal své oběti. Říká se, že měl jen dvě oběti. Tahle teorie je podle mě pravdivější, než ta první. John měl i svou stránku, kde přidával ty fotky a videa, ale tato stránka už dost dlouhou dobu není aktivní a už možná ani neexistuje.

Modrá Velryba alias Blue Whale

14. dubna 2017 v 20:56 | Briana Mercury


V posledních pár dnech je to asi nejprobíranější téma v televizi i na sociálních sítích. Na celém světě asi neexistuje nikdo, kdo by o tom neslyšel. O co se jedná?

Jedná se o interaktivní hru, ve které je cílem hry sebevražda. Kvůli této hře svůj život ukončilo už nespočet lidí a jedním z nich byl i Denis ze Slovenska. K této hře se uchylují především teenageři. Někteří to dělají kvůli svým problémům, ale většina to dělá z nudy.

Hra spočívá v tom, že přidáte na jakoukoliv sociální sít' něco s hashtagem #chcihrat a potom si vás najde tzv. kurátor, který vám každý den zadá jeden úkol. Jakmile přestanete plnit úkoly, tak nastane problém. Kurátor vám začne vyhrožovat, že ublíží vaší rodině, pošle vám vaši adresu a fotku domu z venku. Doteď' se neví, jestli by něčeho takového byli ti kurátoři schopni, ale být vámi, nezkoušela bych to.

A pro zajímavost vám tu napíšu pár úkolů:
3. Pořež se podél žil na ruce, ale ne příliš hluboko a jen tři řezy, pošli fotku kurátorovi.
10. Vzbuď' se ve 4:20 a jdi na střechu. (čím vyšší, tím lepší)
14. Pořež si ret.
15. Píchej do své ruky špendlíkem.
18. Stůj na kraji mostu.
19. Vylez na jeřáb nebo se o to aspoň pokus.
50. Skoč z vysoké budovy, vezmi si život.

Lidé, co se toho účastní, si myslí bůhví jací nejsou borci, ale ubližují tím svým rodinám, takže pokud někoho ve svém okolí znáte, kdo do toho je zapojený, nahlašte to na policii, řekněte to dospělé osobě a hlavně mu nedovolte si vzít život! I kdyby vám to nabízel váš nejlepší kamarád, dejte od toho ruce pryč. Za to nebezpečí vám to nestojí. Život je dar, tak si ho važte!

Kam dál